Ano. Osobní pomazání bylo běžnou součástí každodenního života izraelského lidu a Ježíš o něm mluvil jako o běžné praxi. Žalm 104:15 mluví o oleji, který rozjasňuje tvář, zatímco Kazatel 9:8 nás povzbuzuje, abychom nenechali svou hlavu bez oleje. Význam tohoto zvyku je obzvlášť patrný, uvážíme-li, co se dělo, když se lidé přestali pomazávat. V 2. Samuelově 14:2 je ženě přikázáno nepoužívat olej, aby vypadala, jako by dlouho truchlila. Daniel se podobně zdržel pomazání během tří týdnů truchlení (Daniel 10:2–3). Ježíš se zabýval podobnou situací v Matouši 6:16–18. Někteří lidé záměrně zanedbávali svůj obvyklý vzhled při postu, aby jejich náboženská oddanost byla viditelná pro druhé. Ježíš přikázal svým následovníkům, aby se umyli a pomazali jako obvykle a nechali svůj půst mezi sebou a svým nebeským Otcem.
Každodenní pomazání může mít i dnes pro křesťany krásný duchovní význam. Je prorockým výrazem naší závislosti na Duchu svatém, který v nás přebývá a zmocňuje nás žít pro Ježíše Krista. Stejně jako lampy ve stánku potřebovaly neustálý přísun oleje, aby mohly hořet, jsme i my závislí na trvalé přítomnosti a díle Ducha svatého, abychom zářili světlem Krista (Exodus 27:20–21). Osobní pomazání se může stát prostým každodenním okamžikem víry, v němž uznáváme jeho přítomnost, děkujeme mu za jeho dílo v nás a znovu se odevzdáváme Bohu. Není to náboženská povinnost, kouzelná formule ani požadavek k udržení naší spásy. Účelem není ustanovit další pravidlo, ale obnovit smysluplnou biblickou praxi, která nasměruje naše srdce k Ježíši a posiluje naši vědomou závislost na jeho Duchu.
Dům Pomazání