Bible mluví obsáhle o pomazání olejem a popisuje jeho použití v osobním životě, při bohoslužbě, posvěcení, obnově a Božím ustanovení. Jákob pomazal kámen poté, co se setkal s Bohem v Bét-elu (Genesis 28:18), Mojžíš pomazal stánek a jeho vybavení (Exodus 40:9–11) a Samuel pomazal Saula a Davida za krále nad Izraelem. Písmo však také ukazuje, že pomazání bylo běžnou praxí mezi obyčejnými lidmi. Rút bylo přikázáno, aby se umyla a pomazala, než předstoupí před Boáze (Rút 3:3). Kazatel 9:8 nás povzbuzuje, abychom měli bílé roucho a hlavu nepostrádající olej. Při smutku se lidé pomazání zdržovali, čímž byl jejich zármutek viditelný okolí (2 Samuel 14:2; Daniel 10:3). Když David ukončil období truchlení, vstal, umyl se, pomazal se, převlékl si šaty a šel do Hospodinova domu se klanět (2 Samuel 12:20). Pomazání tak vyjadřovalo něco smysluplného: obnovu radosti, důstojnosti a běžného života. Nedostatek oleje mohl naopak odrážet smutek, tíseň nebo ztrátu požehnání, jak dokládá Deuteronomium 28:40.
Tato praxe pokračovala i v Novém zákoně. Ježíš řekl svým učedníkům, aby si při postu pomazali hlavu a umyli tvář, aby se jejich oddanost Bohu nestala veřejnou přehlídkou určenou k zapůsobení na druhé (Matouš 6:16–18). Jeho pokyn ukazuje, jak běžné osobní pomazání bylo. Když Ježíš vyslal své učedníky, kázali pokání, vymítali démony, pomazávali nemocné olejem a uzdravovali je (Marek 6:12–13). Jejich pomazání bylo prorockým aktem víry, který dával viditelný výraz jejich důvěře v autoritu a uzdravení, které zpřístupnil Ježíš Kristus, ještě předtím, než bylo možné výsledek nutně spatřit v přirozeném světě. Jakub 5:14–16 rovněž přikazuje věřícím, kteří jsou nemocní, aby zavolali starší církve k modlitbě a pomazání ve jménu Páně. Tyto pasáže dokazují, že používání oleje pomazání nebylo zrušeno pod Novou smlouvou, ani nebyl jeho biblický význam omezen na jediné použití. Abychom pomazání správně pochopili, musíme zvážit celé Písmo a rozpoznat různé účely, prorocké významy a odpovědnosti spojené s jeho používáním.
Dům Pomazání