Biblický pokyn pomazávat nemocné olejem je zakořeněn ve vztahu mezi vírou, modlitbou a dokonaným dílem Ježíše Krista. V Jakubovi 5:14–15 jsou věřící, kteří jsou nemocní, vyzváni, aby zavolali starší církve, kteří se nad nimi mají modlit a pomazat je olejem ve jménu Páně. Pasáž pak prohlašuje, že modlitba víry zachrání nemocného a Pán ho pozdvihne. Odpovědnost je značná: Písmo směřuje nemocného k duchovně zralým věřícím, od nichž se očekává, že budou mít znalosti, porozumění, moudrost a zralost při uplatňování své víry. Marek 6:12–13 poskytuje dřívější příklad, který popisuje, jak učedníci kázali pokání, vymítali démony, pomazávali mnohé nemocné olejem a uzdravovali je. Jejich jednání nevycházelo z léčivé vlastnosti oleje, ale z autority, kterou jim svěřil Ježíš, a z jejich víry v Boží moc. Pomazávání nemocných tedy není pouze utěšující náboženský zvyk. Je to vnější výraz víry v uzdravení dokonané skrze Ježíše Krista.
Pomazání je prorockým aktem víry: jednáním vykonaným v přirozeném světě, které zviditelní naši důvěru v to, co Bůh ustanovil v duchovní oblasti. Izaiáš 53:5 prohlašuje, že ranami Mesiáše jsme uzdraveni. Na základě tohoto chápání učedníci nepomazávali nemocné ve snaze přesvědčit Boha, aby zpřístupnil uzdravení. Pomazávali ve víře a svým jednáním prohlašovali, že uzdravení poskytnuté skrze Krista bylo již ustanoveno, i když jeho projev ještě nebylo možné vidět. To vysvětluje, proč je modlitba víry tak ústřední součástí pokynu v Jakubovi. Olej sám o sobě není zdrojem uzdravení; je hmatatelným výrazem duchovní skutečnosti, v níž ti, kdo se modlí, mají svou důvěru. Ježíš svěřil svým následovníkům odpovědnost jednat v jeho jménu a autoritě. Pomazání nemocných je jedním ze způsobů, jak se víra stává viditelnou, zatímco sláva za každé opravdové uzdravení patří výlučně Pánu.
Dům Pomazání