Odpověď závisí na účelu pomazání. Písmo rozlišuje mezi osobním pomazáním, pomazáním nemocných, posvěcením lidí nebo míst a ustanovením někoho do konkrétního postavení autority nebo služby. Osobní pomazání je dostupné všem a nevyžaduje svolení náboženského vedoucího. Rút 3:3, Kazatel 9:8 a Matouš 6:17 ukazují, že se obyčejní lidé mohli pomazat sami. Skrze Ježíše Krista jsou věřící také vítáni do jeho královského kněžstva (1 Petrova 2:4–9), s přímým přístupem k Otci skrze svého Velekněze v nebi. Tato svoboda by však neměla být zaměňována s neomezenou autoritou pomazávat nebo ustanovovat druhé lidi. Římanům 13:1 stanoví princip, že autorita musí být uznávána a respektována. Pomazání druhé osoby zahrnuje odpovědnost a pomazání osoby pro službu je obzvlášť významné, protože opravdové duchovní ustanovení musí vycházet od Boha, nikoli z lidské ctižádosti nebo osobní preference.
Pro pomazání nemocných Jakub 5:14–15 konkrétně přikazuje věřícím zavolat starší církve. Jsou to lidé, kteří by měli být duchovně zralí ve svých znalostech, porozumění, moudrosti a schopnosti sloužit ve víře. Při ustanovování někoho do služby musí zúčastnění hledat vedení Ducha svatého, zkoušet to, co si myslí, že slyšeli, a respektovat příslušnou autoritu, skrze kterou má ustanovení proběhnout. Písmo dokládá tento princip, když Samuel pomazává Davida podle Božího pokynu (1 Samuel 16:1–13). Podobně zasvěcení domova, místa nebo majetku patří do oblasti odpovědnosti svěřené těm, kdo akt vykonávají. Pomazání nikdy nemá sloužit jako prostředek k vykonávání kontroly nad druhými nebo k přisvojení si postavení, které nám Bůh nedal. Ježíš poskytuje konečný příklad duchovní autority: kraloval skrze sloužení, podřídil se Otci a používal svou autoritu k záchraně, uzdravení, vysvobození a obnově. Každý akt pomazání by měl odrážet tutéž závislost na Boží vůli a tutéž ochotu sloužit.
Dům Pomazání