Rozhodně ano. Neexistuje biblický základ pro domněnku, že používání oleje pomazání skončilo se Starou smlouvou nebo že by mělo být vyhrazeno výlučně pro církevní vedoucí modlící se za nemocné. V celém Písmu bylo osobní pomazání běžnou praxí mezi Božím lidem. Rút bylo přikázáno, aby se umyla a pomazala, než předstoupí před Boáze (Rút 3:3), Kazatel 9:8 nás povzbuzuje, abychom nenechali svou hlavu bez oleje, a sám Ježíš přikázal svým učedníkům, aby si při postu pomazali hlavu a umyli tvář (Matouš 6:16–18). Jeho pokyn neměl ustanovit nový náboženský obřad pro půst. Osobní pomazání bylo spíše natolik běžné, že jeho opomenutí mohlo upozornit na smutek nebo půst dané osoby. Ježíš chtěl, aby jeho následovníci pokračovali ve své obvyklé osobní péči, místo aby záměrně vypadali ztrápeně kvůli náboženskému uznání. Pomazání rovněž vyjadřovalo konec truchlení a návrat radosti a obnovy, jak dokládá okamžik, kdy se David umyl, pomazal se a vešel do Hospodinova domu se klanět (2 Samuel 12:20). V Novém zákoně učedníci rovněž pomazávali nemocné olejem a uzdravovali je (Marek 6:12–13), zatímco Jakub 5:14–16 dává konkrétní pokyny ohledně starších, kteří se mají modlit nad nemocnými a pomazávat je. Osobní pomazání i pomazání druhých jsou tedy oba přítomny v biblickém záznamu, i když se jejich okolnosti a odpovědnosti liší.
Rozšířené osobní používání oleje pomazání pokračovalo mezi prvními křesťany, ale postupně se stávalo stále omezenějším, jak se vyvíjely církevní zvyky a formalizované náboženské praxe. V západní církvi se pomazání nakonec silně spojilo s předepsanými obřady vykonávanými církevními vedoucími, zejména v souvislosti s vážnou nemocí a blížící se smrtí. Církevní tradice se však nikdy nesmí stát konečnou autoritou pro určení, co Písmo dovoluje. Každý věřící je součástí královského kněžstva ustanoveného skrze Ježíše Krista (1 Petrova 2:4–9) a osobní pomazání nevyžaduje svolení pastora ani jiného náboženského činitele. Situace je jiná, pokud jde o pomazávání druhých lidí, ustanovování někoho do autoritativního postavení nebo posvěcování míst a majetku. Taková jednání zahrnují biblické principy odpovědnosti, ustanovení a uznané autority, které by neměly být opomíjeny. Osobní pomazání však zůstává věřícím k dispozici jako viditelný výraz víry, požehnání, obnovy a oddanosti Bohu. Nikdy by se nemělo stát prázdným rituálem konaným ze zvyku, pověry nebo náboženské povinnosti. Jeho účelem je dát výraz živému vztahu s Pánem a naší závislosti na jeho Duchu svatém.
Dům Pomazání